Rodičem se nikdo z nás nerodí. Tím se stáváme, když přivedeme na svět vlastního potomka. Vědomky nebo (v případě některých otců) nevědomky.
Někdo se na tuto roli svědomitě a dlouho připravuje, jiný do ní naskočí, ani neví jak. Nikde není řečeno, že ten, kdo stráví studiem různých knih, rad a doporučení mnoho hodin a dní, bude lepším rodičem, než ten, kdo se řídí jen svými instinkty a svědomím. Návod na správnou výchovu totiž neexistuje, ač se nám to snaží neustále někdo namluvit.
Každý člověk má svoji individuální osobnost, která se z velké části utváří právě v raném dětství. To, jak s dítětem zacházíme, zda ho tělesně trestáme, jak s ním mluvíme, zda si s ním hrajeme a věnujeme se mu, má zase často původ v našem dětství. Bohužel kolikrát nevědomky opakujeme chyby našich rodičů nebo se ve snaze se jim vyhnout uchylujeme do opačných extrémů.
To, jací jsme byli a jsme rodičové, nám obvykle dají na vědomí naše děti v dospělosti tím, jak se budou chovat k nám.
Obecně by mohlo platit, že žádný extremismus není dobrý. Dodržovat striktně jednu výchovnou metodu, způsob stravování, trávení volného času, atd. nemusí přinést v budoucnu moc dobrého. Proto je také důležitá spoluúčast dalších členů rodiny na výchově. Bohužel se v dnešní době vidí míň a míň. Buď nejsou v rodině dobré vztahy, nebo jsou prarodiče daleko, případně již moc staří.
Pokud se ale chtějí na výchově podílet, nechte je, ať se starají o Vaše ratolesti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kdyby něco opravdu nefungovalo, dá Vám to Vaše dítko jistě vědět a nebude se s nimi chtít vídat. Jinak by to u babičky prostě mělo vypadat jinak než doma…trochu jiný režim, jiná strava, jiné povinnosti. Od toho je babička tu. Nepotřebuje od Vás do ruky žádný manuál, co smí a nesmí s Vaším potomkem dělat. Ať už se jedná o Vaši matku nebo tchýni.