Čeština je právem nazývaná jedním z nejsložitějších jazyků. Naučit se správně gramatiku, všechny slovní druhy, všechny pády, vyjmenovaná slova, větnou skladbu, umět časovat slovesa, poznat kdy „s“ a kdy „z“, to je složitost i pro rodilého Čecha a známky dětí z češtiny na základních i středních školách tomu občas odpovídají. Není divu, že mládež dnes umí mnohdy lépe anglicky než česky. A když potřebujeme poslat oficiální dopis, tak si jej necháme pro jistotu zkontrolovat Wordem.
Čeština ale umí být i kouzelná, když si s ní umíme hrát a hračičkové si v ní přijdou na své.
Je nespočet slovních hříček, jako slova, které zní odpředu i odzadu stejně. Nejen slova, ale i celé věty.
Pokud mají cizinci s něčím asi velký problém, tak to je psaní bez diakritiky, které se používá například pro rychlé psaní SMS, nebo zpráv všeobecně. Takový háček, ale někdy i čárka nad písmenkem, může úplně změnit jeho význam, což Čech hned pochopí, ale cizinec se nejspíš ztratí. Jen pár příkladů: sifon – šifón, kůra – kúra, cela – čela, med – měď.
Slovní hříčky jsou zpestřením pro češtináře a vděčným námětem na potisk mnoha triček nebo mikin.
Tak jako každý jazyk, tak i čeština má své odlišnosti v různých krajích, kde se do spisovné řeči vloudí nějaké to nářečí. Potká-li se člověk z Chodska s člověkem z Ostravska a k nim ještě třeba člověk z Brna, tak spustí-li každý tou svou mluvou, asi se moc nedomluví a nezbude jim než mluvit spisovně. Ale nemusíte mluvit nářečím, i podle intonace budete snadnou rozpoznatelní, z které části republiky jste. Jako když jsem v trafice v Praze chtěla lístky (vysloveno s krátkým a tvrdým „i“, takže lystky) na metro a pan na mě kouknul a řekl, aha, vy jste z Ostravy, protože my v Praze máme jízdenky a to „í“ protáhl na dvě vteřiny.
Ale ať už z Prahy nebo Ostravy, nebo z Plzně, buďme hrdí na svůj jazyk.